Setkání s Marcelkou

Text Rostislav Tomanec
Foto Věra Keilová

„Jednou přijde posel, anděl,“ jak říká přítel Miroslav, „a ten tě pošle dál. A je to vždycky žena“. A tak se u nás náhle objevila žena, anděl, a ten mě poslal dál do slovenských hor. Už první informace o Marcelce z hor zažehla vnitřní světlo, a tak jsme se za ní brzy vydali do Kysuckých Beskyd, kde bydlí. Jakmile jsme vstoupili do prostoru „její“ energie. Z hrudi se nám dral smích a vše bylo najednou krásné, prosté a přirozené.

Když jsme prvně vstoupili do její malé chaloupky nad lesem v horách, přivítala nás smíchem a objímáním. Jako bychom se znali odjakživa. Ego hned vyvanulo a vůbec se neodvažovalo vystrčit nos. „Tomu se sem nahoru nechce, je to pro něj moc do kopce,“ glosuje Marcelka a opět následuje hurónský smích. Jsme v naprosté lásce a míru, první vteřiny nikdo ani nepromluví. Není co a proč. S neuvěřitelnou láskou nás vítá starší, a zároveň mladá, vysoká a štíhlá žena s dlouhými tmavými vlasy – Marcelka – a podobně stavěný přírodou ošlehaný muž s dlouhým stříbrným copem, její manžel Romek. Tichý, laskavý, pracovitý.

Samota v horách, žádná elektřina, žádný záchod, voda v prameni, vana pod širou oblohou, vaření na kamnech. Veškeré bohatství je uvnitř. „Nic nepotřebuješ, všechno máš!“ A opět zvonivý smích, který všechny nakazí. Stálá radost, stálá přítomnost. „Tady se pracuje mnohdy víc než dole,“ rozhání rodící se iluze o bezstarostnosti života na horách Marcelka. Rozdíl je pouze v atmosféře míru, lásky, radosti a stálé přítomnosti.

Tváří tvář medvědovi

Vše je nalezeno v nás, tady v chaloupce u lesa, v  radostné i mateřské přítomnosti člověka, který našel sám sebe, a tak to umožňuje i ostatním. Brzy si sdělujeme svoje zkušenosti z cesty do nitra a ejhle, jak jsou podobné. První knihy Paula Bruntona, Maharišiho, Tomášů, první meditace, cesty do hor a touha po osamocení v nich. Začali jsme s přáteli jezdit do chaloupky na Slovensko velmi často. Nachází se asi šedesát kilometrů z Třince směrem na Slovensko (hraniční přejezd Svrčinovec).
V chaloupce jsem sedávali  v přítmí u svíček a kamna příjemně praskala. Naslouchali jsme vyprávění a předávní moudrosti a pak třeba i meditovali. A také se hodně smáli, protože Marcelka se stále směje. V nitru byl cítit blažený mír – všechno bylo náhle vyřešeno, usmířeno a okolní svět jakoby přestal existovat. Jak příběh Marcelky začal?
„Najednou jsem cítila tady,“ a ukazuje na střed hrudi, „že tady v horách je moje místo a mám tu zůstat. První zimu jsem přežila v malé boudičce po pastevcích na léto. Topila jsem v malých kamnech. U podlahy mráz a u hlavy sauna, žádné těsnění.
Lidé mi říkali, ´co tu chceš dělat, vždyť zemřeš!´ Ale já jsem věděla, že život se postará. A tak to také bylo. Nejprve jsem byla úplně sama, později za mnou Romek jezdil jednou za čtrnáct dní, protože pracoval v Českém Těšíně v Bille. Tam jsme předtím spolu také žili. Je to skoro sto kilometrů odsud. Pak boudička vyhořela, ale vzápětí se objevil člověk, který nám tady postavil srub, a zase zmizel. Od té doby jsme ho neviděli. Zřejmě měl také vnuknutí. Romek to časem dole taky zabalil a od té doby žijeme tady v chaloupce.“
Romek ještě pár let pracoval jako lesní dělník. Teď´už má lehčí práci a dva dny v týdnu se stará o rostliny v hypermarketu.  Marcelka doma každý den maluje trička, o která je stále větší zájem.
Je probuzená, vědomá, jinými slovy osvícená. Sama o tom však nemluví. Úplně všechno je totiž, jak zdůrazňuje, jedno jediné vědomí a probuzený člověk je vnitřně prázdný, bez ega. Svoji osobnost  vnímá jinak a ví, že tu už není ani nikdo, kdo by byl probuzený, protože vše je jednota. Zásadní okamžiky v tomto směru prožila asi před šesti lety a jedním z nich bylo bezpochyby i setkání s medvědem tváří tvář. Marcelka žije v horách na samotě už deset let, ale medvěd viděla na vlastní oči třikrát a všechna tři setkání se udála během deseti dnů. Jedno z nich pro ni mohlo být fatální.
„Jednoho den přišlo zřejmě poslední vyčištění. „Nejdříve byla vize, že si mě vezme příroda a bude to skrz medvěda. Viděla jsem ho – byl zrzavý, velký a na zádech měl hrb. Řekla jsem tedy Romkovi, ať se nediví, kdyby někdy přišel z práce a já tu nebyla. První medvěd, kterého jsem viděla, byla medvědice s mláďaty. Pracovala jsem s holkami v lese a najednou se objevila blízko nás. Byla velká a černá. Poděkovala jsem, že tím je moje setkání s medvědem vyřešeno, ale vzápětí mi přišla informace, že není. Za několik dní jsem byla v lese sama s Jájou, naší fenkou, a ona se začala nějak divně chovat. Celá se třásla, pletla se mi pod nohy a příroda na chvíli úplně ztichla. Byly jsem na louce blízko mladých stromků a najednou z nich vyšel medvěd. Nejdřív stál na všech čtyřech, byl velký, zrzavý a měl hrb. Pak se zakymácel, zařval a udělal dva skoky přímo ke mně. Čumáček na čumáček. Nasával nozdry mou vůni a já zase jeho – bylo to tak silné pižmo šelmy, že se až chtělo kýchnout. Jinak jsem necítila vůbec nic. Ani strach, ale ani odvahu, uvnitř bylo vakuové ticho. Pak najednou Jája dvakrát štěkla, medvěd se pomalinku otočil a odešel zpátky do mladých stromků. Ještě chvíli jsem tam stála a pak šla dál po cestě. Za chvíli přišla z nitra informace: ´Teď jsi opravdu zemřela a začala ti další inkarnace.´

„Měnit partnera je naprosto zbytečné. Když je jen jedno Já, tak si vyberu zase jiné Já? Vždyť to jsem všechno Já,“ vysvětluje mimo jiné Marcelka z hor.

Promluvy

Přítomnost

Nevím, jestli někdy spěchám, jsem stále jen teď, v přítomnosti.
Musíš dát svolení ke svému zániku, ale to svolení musí být tady (ukazuje na střed hrudi), ne tady (dotýká se hlavy). Pak všechno řídí srdce, ty už to neřídíš, ty už nejsi. A o všechny tvé potřeby je postaráno. Mnozí říkají: Tady to jde, ale dole ne. To se hodně mýlí. Kdo nemá zpracovanou mysl, objeví tady mnoho problémů a brzy zjistí, že tady to nejde, a dole to šlo (smích). Tady se maká, ne, že si sedneš a jenom medituješ. Někdo si myslí, že sem přijde a za týden bude osvícený. Pak tady běhá po louce v zoufalství, co se mu to honí v mysli, vždyť chtěli klid a ticho.

Partnerství

Měnit partnera je naprosto zbytečné. Když je jen jedno Já, tak si vyberu zase jiné Já? Vždyť to jsem všechno Já. A jestli se nechci dívat do jednoho zrcadla, tak si vyberu zase jiné? Ale to, co v něm uvidím, budu zase já. Zase v něm uvidím stejné svoje chyby a nedostatky. Témata, před kterými jsme utekli, se nám zase vrátí v novém vztahu. Je třeba dívat se na partnera jako na nádhernou božskou bytost, kterou je a my také. Marcela se taky nechtěla dívat do stejného zrcadla a všechno se jí vrátilo s novým ještě silněji. Mysl si to tehdy okecala. Mysl si umí všechno okecat. Také to trvalo, než to pochopila. Hledejte raději sebe, pak hledání sebe vně skončí.

Srdce

První předpoklad je, dělat to, co cítíš tady (v prsou). I kdyby padaly hromy, blesky, to je jedno, na tebe nepůjdou, ty to budeš vnímat jen jako zametání cestičky. A pak se všechno děje samovolně. Jednou jsem říkala, bude třeba chovat zmije, protože máme hodně hrabošů a sežerou nám všechnu zeleninu. Tak Romek řekl, ´vezmu rukavice a půjdu dolů nějaké chytit´. A druhý den tady byly, ani nemusel nikam chodit. Ráno jdu kolem chaloupky bosky a najednou se vedle mé nohy hýbou dvě zmije. Krásně se ovíjely kolem sebe, tančily spolu, pářily se. Tak volám na muže, už nemusíš chodit na zmije, už jsou tady. Neublíží, to jsou pověry, proč by to dělaly?
Vždycky dělej, co cítíš v srdci, a neber věci příliš vážně. Můžeš se tak tvářit, když to okolí vyžaduje, ale důležitější je ctít a respektovat vesmírné zákony a vše nechat plynout. Ale problém je, že i toho se chytne ego a řekne si, neberu nic vážně a skočí pod vlak (smích). Znovu tak začne problém, protože ego zase brání plynutí. Za každých okolností dělej, co cítíš tady (v srdci), jinak se člověk může dostat do obrovských depresí.

 Chaloupku v horách bez elektřiny, vody a plynu Marcelka s Romkem proměnili v malý ášram.

Osvobození

Jde jen o to, pustit to a ono se to stane.
Chaloupka je tu proto, aby se ukázalo lidem, že se dá žít i jinak. Tedy, hlavně mentálně jinak. Bůh si to tady pro sebe vyprojektoval a působí si tady sám pro sebe.

Vědomí si hraje

Bůh – Vědomí si hraje a samo si to určuje. Ale z pohledu jednoty, ta hra je naprosto nedůležitá! Ona jenom je. Jde jen o to, naladit se tady z toho (hlavy) tady do toho (duchovní srdce) a srdce si to už udělá samo, tam už ego vstoupit nemůže. Když budeme pořád něco řešit, budeme zůstávat tady (v hlavě, mysli).
Takže řešení každého problému je, opustit všechna řešení (smích). Pak si to uchopí srdce a vyřeší to tím nejlepším způsobem. Není to ´nechci řešit´, ale ´nepotřebuji řešit´. V tom je to – odložit svoji osobnost a i všechna řešení, zkušenosti, všechno. Bože, vezmi si i mně.

Ego

Po těch schůdkách šlape ego nahoru až na práh a tam se většinou na dlouho zastavuje, protože dál už ego krok udělat nemůže, tam se můžeš jenom odevzdat a to se egu nechce. Raději zůstane svaté, ale to je také ego! A proč ne (smích).
Jenomže ego si to umí okecat: Já si tím musím ještě projít, já tohle ještě musím poznat atd. Ale tak budeš stále v dualitě, v utrpení. Řešení pak nemá konce a je to dlouhá, nekonečná cesta. Ego se nemůže očistit, to nejde. Ano, musí se okřesat z toho nejhoršího, ale ten poslední krok musíš udělat ty sám, odložit ego a dát svolení k jeho zániku.

Programy

Všechno jsou naše programy, naprosto všechno. Musíš to rozpoznat ještě dříve, než tě to vtáhne, protože pak už jedeš v tom programu, neuvědomuješ si to a jsi v pasti svých představ. Když máš zkušenost, jak je tam a jak je tady, tak proč by ses vracel (do duality), ale ta možnost tu je. Dokud jsme v těle, tak ego je v latentním stavu a můžeš se znovu zapomenout jako na prvopočátku. Je jen jedno Já a buď je u kormidla Božské Já anebo ego, ale nemůže být obojí zároveň, protože nejsou dvě já. Když se objeví nějaké staré závislosti a nejsi bdělý, může tě to vytáhnout a nepozorovaně se Božské Já opět promění v ego. Pomáhá říkat si: 'Je to hra, nejsem tím tělem'.

Touha

Vědomí ´naplánovalo´ takovou hru, že zapomene samo na sebe a bude se hledat, proto si v projektu těla touhu zašifrovalo samo do sebe. Aby mělo stále potřebu hledat a nakonec se zase najít. Ale uvnitř sebe se nikdy neztratilo, nikdy nezapomnělo. A člověk touží. Zpočátku po věcech, nových zkušenostech, nových partnerech, až se tím nasytí a začne konečně pátrat v sobě.

Smích rozpouští ego

Mnohokrát jsme Marcelce nabízeli možnost nějaké přednášky, setkání s veřejností, ale po léta to odmítala. „Kdo chce, tak si nás tady najde,“ říkala. A lidé chodili čím dál víc. Až začátkem roku 2012, jak jinak, přišla změna. „Najednou se to otevřelo a řekla jsem ´ano´.“ Od té doby se v rodném Slezsku uskutečnila řada Setkání s Marcelkou a všechna byla od počátku plná. Jsou spontánní a plné smíchu, neboť jak říká Marcelka, smích rozpouští ego.